Islám v Čechách a na Moravě

Před několika dny otřásl muslimskými věřícími na našem území i v zahraničí zásah Policie v jedné z mešit. Zásah je oficiálně zdůvodňován vyšetřováním knihy Základy tauhídu, která podle vyšetřovatelů šíří rasismus (právě jsem se dal do jejího čtení, recenze tedy bude později). Muslimové zásah vnímají jako útok proti islámu jako víře a v tomto smyslu zazněly včera protesty v Praze. Já však zásadně nevěřím tomu, že by měl zásah znamenat projev nepřátelství vůči jinému náboženství. I když například současný prezident Miloš Zeman se vůbec netají svou osobní nenávistí a záští vůči islámu*. Tou hlavní otázkou, která po nedávných událostech ještě více nabývá na aktuálnosti, je trochu něco jiného. Je islám pro naši (českou) společnost opravdu nebezpečný?

Na téma potencionálních rizik islámu a muslimů v evropském prostoru se pravidelně odehrávají vášnivé diskuse napříč celým kontinentem. ČR není výjimkou, i u nás pravidelně dochází k názorovým střetům mezi odpůrci muslimského vyznání na našem území a jeho obhájci.

Někteří trvají na tom, že islám přináší jinou kulturu, jiný životní styl a jiný hodnotový systém. To může a bude přinášet mezikulturní konflikty. V neposlední řadě ale odpůrci islámu argumentují také tím, že v zemích se zvýšeným výskytem muslimských přistěhovalců automaticky stoupá riziko výskytu teroristických útoků.

Muslimové na našem území však mají opačný názor. Nemyslí si, že by jejich náboženství mělo nějakým způsobem ničit kulturu a hodnoty vytvořené v českém (potažmo v celoevropském) prostoru s křesťanskou tradicí. Ideály islámu mají pouze doplnit a zlepšit společenské uspořádání. Jako jeden z významných požadavků podle českých internetových stránek propagujících islámské právo šária by české společnosti například výrazně pomohlo zavedení prohibice alkoholu nebo hazardu.

Já osobně podobné snahy o "nápravu" naší společnosti zvenčí moc nevítám. Byť je možné diskutovat o tom, zda by kvalita života v muslimském pojetí mohla být v mnohých aspektech jiná (abych se vyhnul hodnocení "lepší" nebo "horší"), celý problém vidím někde jinde. Islám je zkrátka cizí prvek, není totožný s naší křesťanskou hodnotovou tradicí. Přestože si uvědomuji, že jsme národem, který náboženství nepříkládá nikterak závažnou úlohu v našich životech*, vnímáme islám jako něco orientálního, jako něco z daleké ciziny, co s námi nemá mnoho společného.

Islám pro českou společnost přímým nebezpečím není, neboť český lid je velmi konzervativní, drží si odstup a je nedůvěřivý vůči tomu, co přichází z ciziny. My Češi máme totiž velmi špatnou zkušenost z dějin. Z toho nepochybně pramení i jistá nedůvěra Čechů v EU. Známá odpůrkyně islámu na našem území Jana Bobošíková v této souvislosti pronesla, že "ČR je územím kostelů a katedrál, nikoliv mešit". Islám je pro nás cizorodou věcí a trvalo by velmi dlouho, kdybychom ho měli přijmout za své náboženství. Navíc právě výše zmíněné pití alkoholu má u nás velmi hlubokou tradici a jen málo z nás by se tohoto chtělo vzdát.

Jedno nebezpečí s islámem spojené nám však hrozí a tím je rostoucí nebezpečí výskytu islámského extrémismu. Islám obecně je sice velmi moudré a mírumilovné náboženství, ovšem některé jeho fundamentalistické proudy jsou skutečným bezpečnostním rizikem (podobně tomu bylo v minulosti i u některých křesťanských proudů). Právě světový islámský terorismus je důvodem zvýšených obav lidí z islámu jako celku. Náboženský filosof Tomáš Halík v souvislosti se včerejší veřejnou modlitbou muslimů na letné prohlásil: "Věřím, že křesťané i muslimové budou schopni jasně odmítnout především ve svých vlastních řadách všechny projevy extrémismu a neúcty k druhým..." Přestože někteří muslimové radikální extremismus svých náboženských soukmenovců tvrdě odsuzují, stále existuje mezi muslimy dostatečná míra sympatií i k těmto nebezpečným názorovým proudům, díky čemuž taková hnutí mají finance i podporu ve své činnosti. A v čem spočívá nebezpečí islámského exetremismu? Že se snaží nábožensky ovládnout i jiná území, kde svůj domov našlo jiné náboženství. V tom se tento druh extremismu poněkud liší od jiných teroristických skupin jako je např. IRA, ETA nebo jiné lokální organizace bojující za regionální problematiku. Islámský terorismus však nebojuje za právo šária na svém území, kde muslimové po generace žijí, ale i na jiných územích, kde muslimové ve větším měřítku nejsou. Když se k tomu přičtou poměrně špatné zkušenosti ze zemí, kde se v posledních desetiletích usazuje početná muslimská menšina (např. prozatelně zvýšená kriminalita), je tedy jasné, proč jsou Češi vůči muslimům nedůvěřiví.

My Češi jsme však velmi hrdí na hlubokou tradici náboženské svobody a nechceme si jí nechat vzít. Náboženská diskriminace se v naší společnosti prakticky vůbec nevyskytuje narozdíl od některých jiných evropských zemích (kde je zvykem otevřená diskriminace např. mezi římskokatolickými a protestantskými křesťany). Dokonce i ze strany českých antisemitských radikálů nesměřují protižidovské argumenty proti židovskému náboženství jako takovému, nýbrž je argumentováno např. chováním židů v bankovním sektoru nebo v médiích. My Češi nechceme, aby se muslimové přizpůsobovali našemu náboženství a to ani v případě, že žijí trvale na našem území (nepožadujeme jejich christianizaci - pokřesťanštění), nicméně striktně trváme na tom, aby nikdo nechtěl jakoukoliv změnu náboženského cítění po nás. Zvláště pokud by takový požadavek přicházel z ciziny. Takto lze asi shrnout postoj Čechů k otázce islámu.

Velmi negativně se i já stavím ke snahám o islamizaci Evropy, s níž velká část muslimů souhlasí. Jako většina mých spoluobčanů vyznávám přísné dodržování náboženské svobody, neboť je na každém člověku, čemu věří a jakým způsobem svou víru praktikuje. Pokud někteří muslimové z nějakého důvodu chtějí žít v naší zemi, mohou nadále vyznávat islám, ovšem musí se přizpůsobit našim společenským poměrům vyjádřených především v našem právním řádu. Jinak by v budoucnu došlo k vážným konfliktům. Stejně tak bych se i já musel přizpůsobit poměrům v některé z arabských zemí, kdybych tam chtěl žít (nemohl bych přeci chtít, ať se tamní domácí obyvatelé přizpůsobí mým názorům). Každý si tedy může věřit tomu, čemu chce - nesmí ale nutit nikoho jiného k té či oné víře. Pokud tomu tak bude, k žádným větším konfliktům v budoucnosti dojít nemusí. Otázkou však zůstává, zda tomu tak skutečně bude. Zkušenosti z Anglie, Francie nebo jiných evropských zemí s početnou muslimskou menšinou ve mě však mnoho optimismu nevyvolávají.

*Pozn.: Známý je výrok prezidenta Zemana, že "umírněný muslim je stejný protimluv jako umírněný nacista". To, že nacismus jako ideologie stojí na politickém protipólu levicového socialismu a Zeman nacismus a jeho přívržence vnímá tedy jako své politické protivníky, to je věcí jasnou (v tomto směru dokonce vyhlásil boj proti neonacismu i jako jeden ze svých hlavních cílů v prezidentském úřadě). Kde se v něm ovšem vzala nenávist vůči muslimům, když je navíc jako levicový prounijní politik nutně i přívržencem multikulturálního uspořádání, to netuším.

**Pozn.: O ČR se hovoří jako o ateistické zemi. Podle statistik jsme skutečně zemí s největším výskytem nevěřících lidí, avšak problém této statistiky je v tom, kdo je vlastně nevěřící. Nevěřícím je nejspíše ten, kdo pravidelně nevykonává náboženské úkony, tj. například modlení, a není členem konkrétní náboženské obce. Pravdou zůstává, že pravidelné modlení provozuje jen velmi malé procento Čechů. Ovšem říci o většině Čechů, že jsou zcela nevěřící, by jistě nebylo fér. Otázka víry totiž nespočívá v oficiálním přijetí do některé církve nebo náboženské společnosti, ale je výhradně otázkou jeho vnitřního přesvědčení. Každý si může přeci najít cestu k Bohu (ať již význam slova Bůh vnímáme jakkoliv) podle svého. Potom se může stát, že oficiální člen některé církve, který se každý den modlí, nemá zdaleka tak silný vztah k Bohu, jako někdo, kdo není členem žádné náboženské obce a ani se neúčastní žádných bohoslužeb. Jde tedy o velmi relativní otázku, o které by se dalo dlouho diskutovat. Koneckonců Vánoce nebo Velikonoce jsou přeci také náboženským svátkem a naprostá drtivá většina Čechů tyto svátky ctí. Nedůvěra v katolické nebo jiné náboženské instituce však v našich srdcích nepopíratelně zůstává, možná kvůli tradici husitství nebo kvůli mnoha příkořím ze strany katolické církve v našich dějinách. Považovat Čechy za nevěřící národ ale rozhodně není na místě.