Kam kráčíš, Ukrajino? Zemi hrozí občanská válka.

Přesně před měsícem jsem uveřejňoval článek o situaci na Ukrajině a nyní se k tématu musím opět vrátit. Situace se za měsíc výrazně změnila. Demonstrace proti prezidentu Janukovyčovi uspěly a ten uprchl ze země, avšak moje předzvěst budoucího vývoje poznamenaného názorovou nejednotou opozice a ukrajinského lidu obecně se nyní bohužel naplňuje.

Ukrajina je v současné době na prahu otevřené občanské války. Celá situace navíc eskaluje díky agresivnímu postoji Ruska. Celý svět nyní s napětím očekává, jak se bude situace na Ukrajině nadále vyvíjet.

Jedním z možných řešení současné krize jsou demokratické volby, ke kterým ukrajinský lid vyzývají politici z celého světa. Já bych také uvítal mírové řešení, ovšem jsem v tomto ohledu velmi skeptický. Po tak vysokém počtu mrtvých na obou stranách považuji za zcela nepředstavitelné, že by se znesvářené strany najednou sešly u jednacího stolu a domlouvaly se. Na obou stranách se provedlo mnoho zlého a bude nějakou dobu trvat, než horké hlavy vychladnou.

Navíc se nabízí otázka, zda by demokratické volby, po kterých mnozí volají, skutečně vyřešily aktuální problémy. Nezapomínejme, že i Viktor Janukovyč se k moci na Ukrajině dostal pomocí demokratického systému. Kde je tedy záruka, že po skončení případných voleb nedojde k nepokojům opět? Je velmi pravděpodobné, že v případě prohry ve volbách se poražená strana bude velmi těžko s porážkou smiřovat, zvláště když je aktuální situace tolik vyhrocená.

Sametová revoluce po vzoru našeho listopadu v roce 1989 současné Ukrajině podle mého soudu nehrozí. U nás nedošlo k tak vysokým ztrátám na životech a mohli jsme se tak s chladnou hlavou vypořádat s předchozím totalitním režimem. A to je právě další aspekt, který znemožňuje mírové řešení ukrajinské krize. Naše sametová revoluce proběhla jako boj lidí proti určitému režimu, kdežto na Ukrajině se nebojovalo za určité politické ideály. Společným jmenovatelem nepokojů byla otázka osoby prezidenta Janukovyče.

Názorová roztříštěnost ukrajinských občanů by mohla skutečně vést k otevřené občanské válce. Navíc jako ukrajinské občany je nutno považovat i etnické Rusy, kteří na ukrajinském území dlouohdobě žijí. Východ země je výrazně prorusky orientovaný, kdežto větší část západu by se ráda více přibližovala unijní evropě. Již se zcela otevřeně spekuluje o rozdělení země na východní a západní část, což však prakticky všichni, kteří se k tomuto tématu vyjádřili, označili za nešťastné. Podobně se však hovořilo i o rozdělování Jugoslávie v devadesátých letech. Koneckonců by bylo možná lepší Ukrajinu rozdělit, než násilně držet etnicky i názorově rozdělený lid pohromadě. Vždyť i historie dává rozdělené Ukrajině za pravdu (v dějinách byla Ukrajina často rozdělena na dvě části).

V médiích se v současné době nejvíce rozebírá situace na Krymu. Ten byl dlouhá staletí součástí Ruska, avšak v padesátých letech byl administrativně připojen k Ukrajině. Do té doby nikdy nepatřil k Ukrajině. Etnické složení Krymu je převážně ruské a tomu odpovídá i proruská politická orientace. Separatistické tendence krymských Rusů však nezačaly před měsícem s demonstracemi na Ukrajině, ale trvají prakticky již celé čtvrtstoletí od pádu SSSR. Nyní, kdy na Ukrajině dochází ke zločinům namířeným mimojiné i proti etnickým rusům, se separatistické tendence na Krymu nápadně zvyšují. Buď z upřímného strachu z budoucí ukrajinské vlády, nebo tamní lidé pouze vycítili vyšší šance na odtržení.

Byť se nepovažuji za pacifistu, přeji Ukrajině i Rusům v oblasti mírový vývoj. Události, k nimž prozatím došlo, ovšem nic mírumilovného nezvěstují. V minulém příspěvku o Ukrajině jsem se nemýlil, ale upřímně doufám, že tentokrát se ve válečných předpovědích opravdu pletu a ukrajinský lid současnou krizi překoná mírovými prostředky.

(pozn.: Ukrajina po celou svou historii musela řešit problém, zda se více přiklánět na západ nebo na východ k Rusku. Původní směřování bylo skutečně na západ a část Ukrajiny byla dokoce součástí Polska, avšak v 17. století se Ukrajina nadobro obrátila na východ. Polsko, které využívalo služeb Kozáků jako dobrých bojovníků v době míru omezilo kozácké výsady, díky čemuž vypuklo protipolské povstání vedené kozácým atamanem Bohdanem Chmelnickým - což byl mimochodem nejznámější nositel mého jména. Vzhledem k tomu, že postupem času se kozákům nedařilo kvalitní polská vojska definitivně porazit, byl Bohdan Chmelnický nucen obrátit se na ruského cara s prosbou o pomoc. Na základě tzv. Perejaslavské dohody se východní část Ukrajiny přiklonila k Rusku, byť za cenu ztráty samostatnosti, zatímco západní část zůstala polská. I odtud pramení celá staletí tvrající politické rozdělení ukrajinského lidu. Za zmínku stojí ještě fakt, že Krym byl přidělen k Ukrajině v den výročí 300 let od Perejaslavské dohody jako uznání společných kultuních hodnot a tradic.)